zlatý fond
Poslední vozidlo
Paul Virilio
Jediné výkonné vozidlo dneška je obraz,
obraz v reálném čase, který nahradil reálný prostor, v němž se naše
tělo ještě stále pohybuje. Právě v tomto smyslu se na sklonku svého
života vyjádřil Federico Fellini: " Už necestuji, mám jenom záchvaty
pohybu vpřed." Ve skutečnosti už neovládáme energii jakéhokoli
dopravního prostředku. Jako nás ovládne horečka, stejně tak se nás
intenzivně zmocňuje energie - odtud vysvětlení zvýšeného nebezpečí
dopingových prostředků a stimulujících drog. Jak objasňuje Alfred
Hitchcock: " Kino, to jsou křesla, v nichž sedí lidé..." I když
sedadla limuzín nejsou v současné době tak prázdná, jako sedadla v
kinech, neměli bychom si dělat žádné iluze...Jak dlouho ještě budeme
snášet to patologické připoutání, tu dálniční nudu? Mezitím už
video proniká dokonce i do aut a do výtahů v mrakodrapech.
Podobně jako psi, jimž je zakázán přístup
na plochy městské zeleně nebo do parků, auta už nesmějí na určité
"pěší zóny" ve vnitřních městech a uchylují se na silniční
obchvaty, parkoviště pro odtažená vozidla nebo na vzdálená předměstí.
Můžeme pozorovat, že mezitím došlo k
posunu obsahu pojmů nomádismus a usedlost: nomádi jsou ti, kdo nejsou
nikde doma - bezdomovci, cestovatelé apod. "Usedlí" jsou naproti
tomu ti, kteří jsou díky laptopu nebo mobilu doma všude: v nadzvukovém
letadle, ve vysokorychlostním vlaku, v domě, protkaném kabely...
"Jedno vypudí druhé", napsal
Viktor Hugo v minulém století o knihách a katedrálách. Nebude to v přístím
století stejné s obrazovkou VR-helmy a autem? Jak dlouho se ještě budeme
v této době virtualizace a telekomunikačních prostředků opravdu
pohybovat ? Věnujme v této souvislosti pozornost slovům Alaina Prosta, někdejšího
mistra světa formule 1: "Skutečná rychlost znamená najíždět na překážky
a mít při tom pocit, že se pohybujeme ve velmi zpomaleném filmu."
Proč bychom to měli dále zamlčovat? Jediný způsob, jak zachránit
automobilový provoz, spočívá v tom, integrovat do něj časový
kompresor digitálního obrazu, turbokompresor obrazu v reálném čase. Neměli
bychom ztrácet ze zřetele skutečnost, že virtuální realita je přímým
potomkem leteckého stimulátoru, což vysvětluje i naprosto běžné použití
výrazu "navigace" v kybernetické síti.
V době, kdy pomocí Livecamu můžeme prožívat
na internetu dlouhé cesty, přelet kontinentu nebo putování po něm, vzrůstá
pokušení oživit perspektivy automobility. Perspektivy, v nichž by se
prosadila hloubka času elektronického obrazu proti ostrosti hloubky
prostoru jízdy autem.
Protože vyšší rychlost diskvalifikuje všechny
rychlosti nižší, ani Transrapid expres, ani nadzvuková letadla nemohou
nic změnit na tom, že relativní rychlosti dopravních prostředků zničí
v nepříliš vzdálené budoucnosti rychlost světla "reálného času"
telekomunikačních prostředků.
V době, kdy díky revoluci v technice přímého
přenosu všechno přichází okamžitě a revoluce dopravních prostředků
dospívá ke konci, nastupuje příchod a jeho "hyperrealismus" na
místo odchodu a jeho "realismu". Když vše přichází, aniž by
ještě bylo třeba odcházet, tedy vzdalovat se, pak se na horizontu rýsuje
revoluce v dálkovém přenosu se vší svou nespostižitelností a záhadností.
Počítačově řízená teleoperace již nastoupila na místo operace.
V souvislosti s prvním zdařilými pokusy v
oblasti dálkového přenosu elementárních částic ovšem vyvstává
docela zásadní otázka: není dálkový přenos jenom jinou formou klonování,
při němž dochází spíše k jisté duplikaci vzdálených mikrofyzikálních
částic než ke skutečnému "transportu"?
Pokud člověk skutečně podnikl cestu, není
už při příjezdu stejný jako při odjezdu. Zde konečně spočívá i
vysvětlení pro potěšení z cestování, stejně jako pro rozšířené
úsloví "cestování zušlechťuje". Naproti tomu při dálkovém
přenosu nejde o nic jiného, než o prosté zdvojení originálu.
Není tomu však v současné době vývoje od
akce k teleakci stejně i s teleprací, tedy prací na jednom místě? Skutečnost,
že aktivnímu subjektu, který se stal teleaktivním, chybí fyzický pohyb
vpřed, nebo jednoduše tělesný pohyb, oloupí tento subjekt o prostorový
interval setkání, odehrávajícího se tady a teď, ve prospěch chybějícího
časového intervalu bezprostřednosti. To vysvětluje i zdvojení reality
subjektu, které napříště už není tak ješitný na svá gesta, na svou
schopnost motorického pohybu, a jehož přítomnost ve světě je na oplátku
zdvojená.
Dříve, než se pokusím popsat očekávané
důsledky této mutace automobility pro "skutečnost", měli
bychom se ještě vrátit ke třem revolucím, které zažil průmyslový svět.
Jestliže revoluce dopravy v 19. století spočívala ve vynálezu parního
stroje, ve 20. století sehrál zásadní úlohu vynález elektromotoru, pak
v 21. století bude důsledkem pokroku elektroniky a informatiky revoluce v
oboru transplantací. Nelze přehlížet, že tato bionická revoluce, která
v sobě obsahuje možnost implantace stimulátorů do lidského těla za účelem
rozšíření jeho funkcí a zvýšení životně důležitých výkonů, je
neodlučitelně spjatá s nastupující genetickou revolucí. To znamená,
že bionická revoluce je nanejvýš úzce spjatá s takovými
biotechnologiemi, které se zabývají dekódováním DNA a rozšifrováním
mapy lidského genomu, aby tak posílily obranyschopnost vůči nemocem a
omezily působení procesu stárnutí buněk. Implantace mikrostrojů,
akumulátorů nebo nervových stimulátorů do živých těl naznačuje, že
interface člověk-stroj vstupuje do našich útrob, zároveň usilují
biotechnologie o to, vmísit se do programování života, informačního
zdroje naší individuality.
Ve skutečnosti má budoucnost automobility málo
společného s poklesem hospodářského významu automobilového průmyslu
i s problémem trvale ucpaných komunikací ve spádových oblastech: mnohem
více souvisí s ekologickým problémem křížení mezi člověkem a
strojem; s nenadálým rozdělením reality na skutečnou a virtuální, s
prosazující se paralelní realitou, v níž bezprostřední kybernetická
zpětná vazba ovlivňuje stejným dílem myšlení i pohyb, tělo i
ducha. Ostatně často citovaná interaktivita už teď vede k určitému
"tele-vyhnanství" mezilidského a kolektivního jednání,
nejmodernější multisenzorický (audiovizuální, taktilní, olfaktorický)
rozvoj vnímání se stále vylepšuje, a to na celém světě. Není tak
zpochybněn jen místní čas transportu, ale také světový čas
elekrtomagnetických přenosů. To vysvětluje přání, které vyjádřil
hodinářský průmysl: čas by se napříště neměl měřit v hodinách,
minutách a sekundách, ale v beatech, přičemž 24hodinovému rytmu by
odpovídalo 1000 beatů. 1
Skutečnost reálného prostoru, v němž se
pohybujeme, (centrální) perspektiva quattrocenta, která nejméně 500 let
určuje náš obraz světa, jsou tedy pomalu, ale jistě nahrazovány regulérní
stereorealitou prostoru-reálného času, která je vystavěna přesně tak,
jako basy a výšky ve stereofonii: skládá se ze skutečné (bezprostřední)
reality, v níž se pohybují naše těla, a z virtuální (multimediální)
reality, v níž se stále více rozhoduje o našem vztahu ke světu - našem
vztahu k oněm vzdáleným obzorům, jejichž přitažlivost nám před
nedávnem dala podnět k fyzickému pohybu a dalekým cestám.
Budoucnost automobility je tudíž úzce
spjata se vznikem nové perspektivy, která nám musí umožnit v budoucnu
utvářet náš obraz světa a nakonec i zdokonalit rozvolnění reality. Řečená
realita se již nezapisuje na monitoru počítače nebo televizní
obrazovce, nýbrž do našich smyslů, našeho obrazu světa a naší
představy o interaktivitě s těmi, kdo jsou od nás vzdáleni, pobývají
na jiných kontinentech, na vzdálených místech ve světě, který se noří
do elektromagnetického éteru telekomunikace. Krizi automobilového průmyslu
tedy dnes nelze řešit ani rozvojem elektrických vozidel nebo nějakých
technických vlastností, které se více či méně přizpůsobují
zvyklostem lidí, žijících v aglomeracích na této planetě. Jediné možné
řešení spočívá v porozumění tomu, jak se mísí "skutečné"
a "virtuální", ve vývoji perspektivy reálného času, která
je schopná harmonického spojení s perspektivou reálného prostoru italské
renesance, která prakticky vytváří předpoklady pro orientaci v zorném
poli geografických jevů. Jestliže nyní začíná globalizace času na základě
průběžného užívání technologií reálného času v telekomunikačních
sítích, pak vyžaduje naléhavě současnou globalizaci prostoro-času
komunikačních a transportních prostředků, které nám usnadňují
cestování.
Mám za to, že tímto začíná vlastní
problém dálkového přenosu, a nikoli, jak tvrdí fyzikální laboratoře,
nejistým přenosem těla, které je transportováno po jednotlivých
atomech či buňkách a vysíláno na cestu díky rozložení jeho životně
důležitých orgánů na prvočástice. V souvislosti s tímto dálkovým přenosem
pocitů zjišťujeme, že dnes již praktikovaná telesexualita nepřispívá
jen ke zrušení klasického párového modelu, ale také ke zrušení tělesného
spojení, protože umožňuje udržování sexuálního vztahu mezi
partnery, kteří jsou navzájem vzdáleni stovky či tisíce kilometrů. To
je pregnantní příklad nastávajícího vyhnanství našich - audiovizuálních,
taktilních a olfaktorických - smyslových vjemů, které již bylo před
drahnou dobou zahájeno telekonferencí a teleoperacemi.
Není náhodou kybersexualita v reálném čase
již příkladem nové formy automobility? Jedná se o senzorický dálkový
přenos určité části lidského těla (a sice té, která je odpovědná
za rozmnožování), nebo jde spíše o klonování pohlavních orgánů,
které by neuskutečňovalo nic jiného, než ruka či paže, obsluhující
"telemetrii"?
To jsou otázky, které je sice obtížné
zodpovědět, na druhé straně ovšem dobře znázorňují rozštěpení přítomnosti
ve světě: na jedné straně "dokonalá" reálná přítomnost
(hloubky) a na druhé straně "fraktalizovaná", virtuální telepřítomnost
(výšky). Pouze v rámci této duality se budeme moci konečně pokusit o
řešení problémů, které souvisejí se zdokonalením soukromé
automobility. Je třeba se pokusit o řešení problému budoucí svobody
pohybu pod tímtéž zorným úhlem, pod jakým hloubkové působení reálného
času telekomunikace zesiluje účinky reálného prostoru komunikace i přepravy
tady a teď. Tak jako vedly hifi a optické vysoké rozlišení ke
kvalitativnímu zlepšení lidského vnímání, tak bude stereorealita
fyzického pohybu cestujícího určovat posílené uvědomění. Jinak by
mohlo velmi brzy dojít k diskvalifikaci těla, stejně jako reálné přítomnosti
člověka vůči člověku, a to výhradně ku prospěchu rozhraní člověk-stroj,
tedy té virtuální telepřítomnosti, která by pak nebyla ničím jiným
než určitou formou od-skutečnění. Kolektivního přeludu, jehož
klinickým příznakem jsou neblahé účinky masových komunikačních
prostředků, počínaje propagandistickými excesy rozhlasových stanic po
nejnovější důsledky užití satelitů ve vysílání velkých televizních
stanic.
zlatý fond
